Autor: Hanka Ottová
Někteří z nás rozdali vysvědčení, někteří jej zase dostali, ale všichni jsme se po tomto ceremoniálu vydali směr Velké Dářko. Většina přijela již v pátek, aby si zajistila nějaké to místečko na spaní, ale někteří, že, Laďo, startovali své vozy z Brna až o čtvrt na deset v sobotu ráno. S malým zpožděním přece jen dorazili, ale start první rozjížďky kolem jedenácté zase tak úplně nestihli.
Vítr zesiloval již od krásného slunného rána a jak je na Dářku zvykem, také se trochu točil. Často spousta lodí čekávala na zázrak ve formě stočeného větru z lesa a často jim to vyšlo. Nejdříve se odjely dvě rozjížďky, po kterých následovala dvouhodinová pauza. Každý z nás asi počítal, že se po ní odjedou maximálně tři non stop rozjížďky a poslední dvě zůstanou na neděli. Omyl. Jen si pamatuji rozhovor prvního Ladi v cíli s Lubošem Hoffmanem, jestli může pustit ještě jednu. Laďa nebyl proti. Vítr se začal mírnit a ještě více točit. Po cvaknutí, několika fletrování kosatky při réčku a rozvázání špatně uvázané spinakrové otěže nastala naše příležitost ukázat všem, jak se jezdí u nás v Tovačově.
Nejvíce se v tomto dni dařilo Laďovi, Karáčovi a manželům Blateckým. K vidění byly i zajímavé souboje dvou předních posádek, které dovedl Laďa do vítězného závěru. Doufám, že si Tom zapamatoval pro další rozjížďky, kde je cíl :-)).
Ovšem nemohu zapomenout, že i v podmínkách pro těžší posádky nezanikaly dvě rodinné – Ptášníci a Mlčochovi, kteří bezvadně stíhali i bez spinakru. Večer prožil každý po svém (večeře na panelu nebo v jiném hezkém prostředí), ale všichni šli určitě brzy spát po tak namáhavém dni.
Ráno jsme se probudili, nataklovali lodě a vyjeli na poslední rozjížďku. Marcela jen prohodila, jestli má vůbec cenu všechno namáčet .
Již na začátku startu si naše skupinka Laďa, Karáčo a já všimla, že se vítr stáčí, a tak jsme startovali od žluté bójky. Ostatní to po odstartování hodili na pravobok, což jim bohužel nevyšlo. Proto si naše skupinka získala významný náskok. Na červené bójce jsme se všichni tři sešli a těsně za sebou ji obepluli.
Stoupačka byla opět malým oříškem zejména v závěru. Bylo nutné točit téměř do každé změny, ale nesmělo se to přehnat. Bílou jsme točili za dvojicí Laďa – Karáčo s desetimetrovým odstupem. Odhlazovali na levobok, my jsme museli logicky zkusit jinou variantu. Jedeme si, jedeme a v tom vidíme, jak Karáčo sundává spinakr a točí 720°. Tím jsme získali druhou pozici. V cíli jsme se dozvěděli, že došlo ke kolizi. Když chtěl Karáčo Laďu nadjet, cituji Laďu:“Chytili takovej švung a bylo to.“ No jde vidět, že se dá pořádně nakopnout i nosoroh.
Škoda pro naši posádku, že se nejely další rozjížďky, a tak nám o kousek uteklo třetí místo, které získali zejména po sobotním výkonu manželé Blatečtí. Druhé místo si vybojovali manželé Karasovi a na stupínek nejvyšší se vyšplhali Laďa Smutný a Mak Čagan, který nám mimochodem přivezl ukázat se svou Jíťou jejich krásnou vlasatou dceru Julinku.
No a toť z mé strany vše, zase na dalších závodech ahoj.